Monta konstrukce

Učení

Učení jako činnost lze rozlišit na:

• spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se;
• neformální předávání zvyklostí, dovedností a hodnot v rodině a ve společnosti;
• formalizované učení a vzdělávání v institucích (učitel, škola).

Samovolné učení (se) jako nabývání zkušeností se vyskytuje i u mnoha živočichů, u některých i učení jako předávání zvyklostí a zkušeností. Teprve v diferencovanějších a složitějších společnostech nestačí předávání v rodině a vzniká potřeba učitele. Už ve starověku vznikaly školy, ale teprve ve městech pozdního středověku vznikla potřeba, aby soustavným vzděláváním prošli pokud možno všichni. Povinné a soustavné školní vzdělávání zavedly absolutistické vlády v průběhu novověku.

Proces učení jako cílevědomého předávání nebyčejně usnadnil a urychlil šíření kulturních a společenských zkušeností včetně novinek. Jednotlivci šetří čas a energii, které by jinak musel vložit do vlastních pokusů, a šetří mu tak i množství nebezpečných omylů. Na druhé straně zajišťuje alespoň minimální shodu uvnitř společnosti (jazyk, pravidla chování, základní představy o sobě a o světě) a umožňuje tak komunikaci i spolupráci. Díky učení jako soustavnému předávání se velmi urychlil také kulturní a společenský vývoj moderních společností, včetně věd a technologií.