Popis

Kružítko se skládá ze dvou částí (nožiček), které jsou pohyblivě spojeny. Jedna nožička je opatřena hrotem, druhá je ukončena (nejčastěji) tuhou. Pohyblivé spojení umožňuje měnit vzdálenost konců kružítka a tak rýsovat kružnice různého poloměru. Rýsování probíhá tak, že jehla se umístí do bodu označujícího střed kružnice a točením horní části v prstech dojde k narýsování kružnice, což ovšem vyžaduje trochu cviku.

Nejjednodušší kružítka jsou vyrobena z plastu. Jejich hlavní nevýhodou je, že ani jehla, ani tuha nejdou naklonit a tak se nehodí k rýsování kružnic velkých, nebo naopak malých, poloměrů. Také spojení nožiček nezaručuje, že při větším tlaku na kružíto nedojde během rýsování ke změně vzdálenosti konců a tím k narýsování spirály. Taková kružítka patří do výbavy žáka základní školy.

Pro rýsování v deskriptivní geometrii nebo v technickém kreslení se používají kružítka vyrobená z kovu. Jejich konstrukce umožňuje přesné nastavení a brání rozevření kružítka při rýsování, např. pomocí šroubu. Nožička s tuhou je opatřena kloubem, držák tuhy lze vyměnit např. za druhý hrot, držák rýsovacího pera nebo lze vsunout prodlužovací nástavec pro kružnice velkých poloměrů.

Strojírenské kružítko

K rýsování na kovové předměty (především na plech se používá strojírenské kružítko. Toto kružítko má oba hroty z tvrzeného kovu. Hroty jsou broušeny z jedné strany a jde dosáhnout i velmi malých průměrů (od 2mm). Ramena jsou spojena pružným plátem se stopkou. K zajištění zvoleného průměru slouží šroubovice, která je po celé délce volně stavitelná svěrnou maticí. Strojírenské kružítko lze také využít k tzv. odpíchnutí rozteče děr, k rýsování na plast i jiné slitiny různých kovů.

• spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se;
• neformální předávání zvyklostí, dovedností a hodnot v rodině a ve společnosti;
• formalizované učení a vzdělávání v institucích (učitel, škola).

Samovolné učení (se) jako nabývání zkušeností se vyskytuje i u mnoha živočichů, u některých i učení jako předávání zvyklostí a zkušeností. Teprve v diferencovanějších a složitějších společnostech nestačí předávání v rodině a vzniká potřeba učitele. Už ve starověku vznikaly školy, ale teprve ve městech pozdního středověku vznikla potřeba, aby soustavným vzděláváním prošli pokud možno všichni. Povinné a soustavné školní vzdělávání zavedly absolutistické vlády v průběhu novověku.

Proces učení jako cílevědomého předávání nebyčejně usnadnil a urychlil šíření kulturních a společenských zkušeností včetně novinek. Jednotlivci šetří čas a energii, které by jinak musel vložit do vlastních pokusů, a šetří mu tak i množství nebezpečných omylů. Na druhé straně zajišťuje alespoň minimální shodu uvnitř společnosti (jazyk, pravidla chování, základní představy o sobě a o světě) a umožňuje tak komunikaci i spolupráci. Díky učení jako soustavnému předávání se velmi urychlil také kulturní a společenský vývoj moderních společností, včetně věd a technologií.

Dle Ústavu pro informace ve vzdělávání k 31. říjnu 2004 studovalo na českých vysokých školách 298 196 studentů, z toho 274  962 na vysokých školách veřejných, 19 120 na soukromých a 4 114 na státních. V roce 2004 absolvovalo na českých vysokých školách 39 764 studentů.

Historie

Nejstarší evropské univerzity vznikly v Itálii ve 12. století. Univerzita byla společenství učitelů a žáků (lat. universitas magistrorum et scholarium), kteří společně žili a studovali v univerzitních kolejích. Díky výsadám, kterými obdařil univerzity panovník nebo církev, zaujímaly ve středověké společnosti zvláštní postavení. Měly vlastní samosprávu, v jejímž čele stál volený rektor, který měl právo soudit žáky i jejich profesory. Společenský ani národnostní původ tu nehrál roli. Středověké univerzity ovšem podléhaly kontrole církve, kterou zajímal především obsah výuky.

V novověku byly univerzity postátněny. Od osvícenství se na nich přestalo přednášet latinsky. V 19. století byly reformovány do dnešní podoby.

V komunistických státech byly univerzity zásadním způsobem změněny. Bylo dokončeno postátnění – samospráva byla pouze formální, takže z veřejnoprávní korporace se stal pouhý veřejný ústav. Byl z nich odstraněn výzkum a převeden na akademie věd, učitelský sbor byl složitě stratifikován na profesory, docenty (ti předtím nebyli zaměstnanci vysoké školy), odborné asistenty, případně též asistenty a aspiranty. Tento stav v zásadě nebyl dodnes překonán, ale samospráva byla obnovena.

Školské systémy

Česká republika

V České republice je povinná školní docházka stanovena na devět let. Rodiče mají na výběr, zda jejich děti budou studovat státní základní školu, jazykovou školu, přestoupí na gymnázium nebo využijí studia na soukromých školách.

Po dokončení základní školní docházky je dětem umožněno, aby pokračovaly dále na středních školách nebo se vyučily nějakému řemeslu. Studium na střední škole je většinou zakončeno maturitou.

Student, který složil úspěšně maturitní zkoušky, má možnost dále pokračovat na vysoké škole.

Velká Británie

V UK termín škola prvotně označuje předuniverzitní instituce, které na většině území mohou být rozděleny na základní školy (někdy dále dělené na mateřskou školu a základní školu) a střední školy. Výkonnost školy monitoruje Inspektorát vzdělání jejího Veličenstva.

Severní Amerika

V severní Americe termín škola může označovat jakoukoli vzdělávací instituci na jakémkoli stupni a zahrnuje vše následující: dětské jesle (pro batolata) – nursery, mateřská škola – pre kindergarten, základní škola obvykle 1.-5. ročník (grade) – elementary school – ISCED 1, často s integrovaným předškolním ročníkem – kindergarten – ISCED 0, nižší střední škola obvykle 6.-8. ročník (grade), v závislosti od specifických věkových skupin a geografické oblasti, – middle school – ISECD 2, vyšší střední škola, obvykle 9.-12. ročnik (grade) – high school – ISCED 3, univerzita – ISCED 5 – a doktorandské univerzitní studium – ISCED 6. V USA výkonnost škol po střední školu monitoruje ministerstvo školství každého státu. Mnoho dřívějších veřejných škol v USA se označovalo jako jednotřídné školy, kde jediný učitel učil sedm stupňů chlapců a dívek ve stejné třídě. Počátkem 20. let 20. století byly jednotřídné školy sjednoceny do vícetřídních objektů s dopravou nejčastěji poskytovanou dětskými drožkami a školními autobusy.

V jiných vědách a v běžné řeči se institucemi často míní také organizace, to jest více méně trvalé a účelové společenské útvary s jasnou hranicí, členstvím, vnitřní dělbou činností a tak dále. V sociologii se ovšem obojí většinou odlišuje: „Instituce je způsob, jak lidé v dané kultuře dělají nějakou věc, organizace je způsob, jak při tom svoji činnost koordinují. Bankovnictví je instituce, banka je organizace.“

Význam

Na instituce lze nahlížet nejméně z dvojího hlediska. Z funkcionálního hlediska, charakteristického pro sociologii, lze zkoumat jejich funkci při uspořádávání a řízení společnosti. Německý sociolog Niklas Luhmann pokládá instituce za trvalá a více méně uzavřená uspořádání, nezbytná proto, že spontánní vznik dobrého uspořádání je krajně nepravděpodobný. Význam institucí je v tom, že udržují taková nepravděpodobná uspořádání, že se reprodukují a vyvíjejí. I v jiných ohledech se podle něho instituce podobají živým buňkám.

Z kulturně-antropologického hlediska se instituce obvykle chápou jako více méně závazné vzorce chování, které usnadňují život tím, že určitá jednání dovolují jaksi automatizovat. Zjednodušují orientaci ve světě („redukují komplexitu“), šetří energii a podstatně usnadňuji spolupráci i velkého počtu lidí. Činí jednání druhých srozumitelnějším a předvídatelnějším, takže také podporují vzájemnou důvěru a pocit soudržnosti. Instituce vznikají jistou typizací jednání (institucionalizací) a podle některých u člověka nahrazují chybějící instinkty.

Tvar pravítek může být různý. Kromě klasického obdélníkového pásu se ve školách používají rýsovací trojúhelníky. Toto pravítko bývá vybaveno ryskou, která umožňuje rychle narýsovat kolmici k dané přímce. Jsou i mnohem sofistikovanější pravítka (většinou trojúhelníkového tvaru), která umožňují např. rýsování rovnoběžek či měření a rýsování úhlů. Okraj pravítka bývá tvarován tak, aby při rýsování tuší, inkoustem nebo podobnou tekutinou nedocházelo k rozmazání. Speciálním druhem pravítka je též příložník, který umožňuje rýsovat kolmice ke hraně kreslicího prkna.

Nejběžnějším materiálem na výrobu pravítek pro rýsování je v dnešní době plast. Je houževnatý, rozměrově stálý a lehký a dnes používané plasty již nejsou tak křehké jako před lety. Dříve bývala pravítka převážně dřevěná, ta se dnes nejčastěji užívají ve stavebnictví nebo pro rýsování na školní tabuli. Kovová pravítka se používají ve strojírenství.

Pravítko lze použít jako pomůcku i k řadě dalších činností, která s rýsováním nesouvisí, například jako krátkodobé záložky či jako pomůcky při trhání papíru na části.

Existují různé další šablony, pomůcky obdobné pravítku, které jsou určené pro rýsování kružnic a různých jiných křivek. Některá křivítka jsou i ručně tvarovatelná.

Etymologie

Slovo propiska pravděpodobně souvisí s faktem, že při psaní přes kopírovací papír se na propisku dá tlačit, a ta tak zanechává čitelnou kopii – propisuje – na rozdíl od inkoustového pera, které bylo v době nástupu propisek rozšířeno jako hlavní psací potřeba zanechávající trvalý (to jest nevygumovatelný) záznam. K tvorbě více kopií kopírákem se před nástupem propisek musela používat tužka nebo inkoustová (sliněná) tužka.

Historie

Poprvé byla sestavena novinářem maďarského původu jménem László Bíró, který pracoval jako editor v malé redakci. V práci byl často nucen využívat tužky, které často špinily papír a lámaly se. Rozhodl se tudíž, že vytvoří novou psací potřebu, která by vycházela z použité tuše u tiskařských strojů. Během své práce se spojil se svým bratrem Georgem, který pracoval jako chemik. Společně došli k závěru, že nový druh psací potřeby by měl vycházet z kuličkového ložiska, které umožňuje plynulou rotaci. Kulička se při doteku s papírem začne otáčet, čímž umožňuje odebírání náplně ze zásobníku a přenášení na plochu. Bíró na svůj nový vynález obdržel 15. června 1938 britský patent.

Maturita je zkouška zakončující středoškolské vzdělání ve středoevropských zemích. V určitých obměnách je obvyklá v Česku, Rakousku, Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Chorvatsku, Maďarsku, Lichtenštejnsku, Polsku, Srbsku, Černé Hoře, Slovinsku, Švýcarsku a na Slovensku.

Maturita svou náplní přibližně odpovídá britské zkoušce A-level nebo německé „Abitur“. Ve Francii studenti skládají zkoušku „le baccalauréat“, zkráceně „le bac“.

Maturita v Česku

Na českých středních školách je maturita nepovinná. Většina žáků se k ní ale dobrovolně přihlásí, neboť její úspěšné složení je nutnou podmínkou přijetí ke studiu na vysoké škole. Žáci, kteří maturitní zkoušku nesloží, mají ukončené středoškolské vzdělání bez maturity, což mohou doložit vysvědčením z posledního ročníku.

Maturita se v Česku skládá ze dvou částí – písemné a ústní.

Písemnou zkoušku vykonávají žáci v podobě slohové práce v českém jazyce. V den zkoušky dostanou na výběr několik témat a jim odpovídajících slohových útvarů, z nichž si jedno zvolí a jejich volba je zapsána do maturitního protokolu. Poté mají čtyři hodiny na vypracování práce, při níž musí pracovat samostatně, ale mohou používat Pravidla českého pravopisu. Hodnocení maturitní písemné práce je pětistupňové (1 – výborná; 2 – chvalitebná; 3 – dobrá; 4 – dostatečná; 5 – nedostatečná).

Základní škola pokrývá dva mezinárodně uznávané stupně výuky dle UNESCO – ISCED. První stupeň (nyní 1-5 třída, dříve i pouze 1-4 třída, do roku 1945 obecná škola) je mezinárodně označován jako primární vzdělání – ISCED 1, druhý stupeň (nyní 6-9 třída, dřve i 5-8 třída, do roku 1945 měšťanská škol, případně první ročníky gymnasia, reálného gymnasia, reálky, obchodní akademie a pod.) je nenižším stupněm vzdělání mezinárodně označovaného jako sekundární – ISCED 2. Více např. J. Průcha Přehled pedagogiky – nakladatelství PORTÁL.

Historie

První základní školy byly zřizovány církví již v průběhu 11. století. Povinnou docházku do základní školy v [českých zemích] ustanovila Marie Terezie v roce 1774. Povinná docházka byla tehdy šestiletá, s výjimkou pro letní období, kdy děti na vesnici pomáhaly při polních pracích, a proto se nemusely školní docházky zúčastňovat.

Po roce 1918 byla povinná školní docházka ustanovena osmiletá a ve realizována dvou stupních – na škole obecné (1. – 5. třída) a na škole měšťanské (6. – 8. třída) nebo v nižších ročnících na středních školách.

Počátkem 60. let 20. století byla základní školní docházka postupně prodloužena na 9 let. Základní škola se tehdy nazývala základní devítiletá škola – ZDŠ.

Česká republika

V České republice následuje střední škola po 9. třídě základní školy a trvá 3 nebo 4 roky podle svého zaměření a výsledné kvalifikace studentů. Školská soustava obsahuje i víceleté střední školy zejména 8 letá gymnázia, do kterých přecházejí žáci středních škol již po prvním stupni základní školy.

Střední školy v České republice poskytují buď všeobecné střední vzdělání nebo odborné střední vzdělání. Všeobecné střední vzdělání zajišťují na úrovni úplného středního vzdělání gymnázia. Odborné střední vzdělání zajišťují buď střední odborná učiliště (střední odborné vzdělání) nebo střední odborné školy (úplné střední odborné vzdělání).

Druhy středních škol

Školský zákon vymezuje tyto druhy středních škol:

• gymnázium
• střední odborná škola
• střední odborné učiliště